S Ivanem je to těžké. Je to básník a jako takový je naprosto nekoncepční. Dokud tento román vycházel na pokračování v "Řevu Bořivojky" a měl uzávěrky, tak psal. Jakmile však poptávka polevila, polevil i Ivan. Přetiskuji torzo (první tři kapitoly). Zbytek z něj musím nějak vymámit. Ilustrací mám ještě několik.

Žižkov, ráj to na pohled

Ivan Fried

Kapitola první. Být básníkem
„Tak jsem se rozhod, že budu básníkem!!!“
„Zbláznil jsi se?“, zařval otec a matka zvolala: „Ty idiote, vždyť tě zavřou!“.
Psal se rok 1970 a Jankovi rodiče s hrůzou zjistili, že jejich ratolest už 137 dní (nebo 138 a půl) nenavštěvuje UNESCem posvěcené gymnázium Karla Sladkovského u kostela sv. Prokopa na Žižkově.
Jak to vlastně bylo s Jankem i s ostatníma v těch mlžných časech happeningů, tanků, přísah, utopií a spáleného lidského masa? Byl Žižkov prosluněným státem zalitým do olova či asfaltu zmaru? Kam svedla krysařova flétna všechny ty pošetilce?*
Housličky, které zněly ze dvora nákladového nádraží Praha-Žižkov, kupodivu hrály píseň o chození ulicemi sem a zase tam, i když ulice byly prázdné, mrtvé, slepé a skučící, jakoby smích zamrzal s příchodem světla.

„Dostali jsme ruchadlo z Moskvy,
aby nám při práci pomohlo
A jako všechno z Moskvy
a jako všechno z Moskvy,
stálo to ruchadlo za hovno“

To zpívali Jankovi noví přátelé v hospodě u Kroužků a zasmušilý Janek se rozesmál. To, co ještě směli, dělňasové … no jo, dělňasové...
*
Profesor Zajec děkoval osudu, že byl včas vyhnán z univerzity kvůli nedorozumění s jednou gravidní studentkou. Díky svému přírodovědnému vzdělání může dál svobodně mluvit o krystalech, které jsou (od jisté doby) trojklonné, (trojhranné, to asi né?) kosočtverečné (bingo!) a také čtverečné, šesterečné, klencové a krychlové!
Bylo to před více než neblahými 138 a půl dny, kdy Janek stál s Čenichem v kabinetu nemravného profesora a mžoural na patvary krystalů a břidlic.
„Píši Vám patnáctou nedostatečnou“, řekl Zajec zkoušeným pánům.
Jeho metoda, „toho bohdá nebude, že i tito nadaní studenti jednou na něco přijdou“, zatím neslavila úspěch.
Budoucí filmař Čeněk i prokletý básník Janek hlasitě protestovali. „Připsal jste nám kuli navíc!“
Vsjo rovno“, odpověděl moudře olysalý pedagog a zaklapl sešitek plný numerických znaků. Ve svých padesáti letech měl ještě kus života před sebou.*

Tehdy bylo ještě léto, babí léto 69 roku, po tzv. Pražském jaru. Janek se svými přáteli (i budoucí láskou) stoupal dnešní Seifertovou ulicí ke škole na odpolední hodinu angličtiny. Před omšelým stadionem Viktorie Žižkov je zastavil zmatený stařec. Zarostlý a neholený muž ve špinavém baloňáku jim zahradil cestu. Muž natáhl kostnaté ruce přímo na Čendu a Janka.
„Teď Vám něco řeknu. Muž si vyhrnul rukáv. „Italská fronta, 1916, taliáni šli na bodáky, volám na ně italsky: cosi fan tutte...“ Muž se zapotácel..“učte se jazyky,“ vzkřikl a po jeho zamračené tváři se rozlil úsměv. „jazyky, jazyky.....a hudbu....hrál jsem na housle, ale ustřelili mi u Madridu v šestatřicátým palec“. Muž ukázal na svou zchromlou levou ruku. „Vidíte“! „Ještě prostředníček chybí... muž se znovu zapotácel a rozesmál....prostředníček chybí, sumec mi ho vzal. Měl přes dva metry. Vlasec se mi omotal kolem ruky...šmik, šmik. Muž naznačil říháním šmik. Byl to chytrej šmejd, ten sumec....“

„A co ty?“ Muž zabořil zdravý palec na Jankovu hruď. „Co ty si zač?“ Všichni se začali pobaveně smát. (Byl tam tehdy Pety i Čenda, Jaja, Irča i Jana). „No co jsi zač?“ „To je básník“, řvala skupinka frajerů a frajerek.
„Žižkovský hýkal, hovno básník“, řekl muž a zvedl oči k nebi. „Znal jsem jich pár a byli to všechno sráči, ty sráči! “
Janek vytáhl pomuchlanou pětikorunu. Muž po ní hrábl, řekli byste, že se po ní zaprášilo. Kdo by to čekal takovou energii u veterána z první světový krátce po srpnu 1968.

Janek si zakládal na své poezii šířené v kruhu spolužáků (hlavně spolužaček). Cesta NAVI měla již mnoho stránek strojopisu, když Janek zamířil do budovy Československého spisovatele na Národní třídě. „Nesu něco pro tiskárnu“, řekl vesele udivenému vrátnému. „Ale tady nikdo není“, divil se chlap. Všichni to tu stěhují. „Někdo tady musí být“, řekl rezolutně Janek.
Jó, je tady pan Jánský“, řekl neochotný hlídač. „Spisovatel?“, zeptal se Janek. „Taky“, přitakal otráveně muž. „Tak mu zavolejte!“. Jankovi se vybavila hned kniha Nebeští jezdci, jejíž zfilmovaná verze byla filmovým trhákem minulého roku.

„Máte tedy přijít“, řekl chlápek za sklem vrátnice.




Janek vyběhl tryskem do druhého patra „posvátné“ budovy. Málem srazil paní vynášející nějaké tiskoviny. Vprostřed chodby se otevřely dveře a ruka, která mu pokynula aby šel k ní. Udýchaný Janek se ruce za okamžik představil.
„A já jsem Pavel Jánský, co si přejete“? Janek stojící před slavným spisovatelem se na chvíli zarazil.
„Četl jsem vaši nádhernou knihu“, řekl upřímně.
(Kdyby jen věděl, že si popletl básníka Pavla Jánského, vězněného v 50. letech, se spisovatelem, Richardem Hussmanem alias Filipem Jánským, asi by se netvářil tak sebejistě).
„No a co si přejete?“, řekl s pobaveným úsměvem spisovatel.
„Chtěl bych vydat svoji sbírku“. Janek sáhl do školní brašny a vytáhl strojopisný rukopis.
„Ale, kolego, to jste zaspal dobu, tady všechno končí. Likvidace, konečná....Měl jste přijít dřív!“
(Byl únor 1970 a čas na strojku flekovských hodin šel s židovskou jistotou opět pozpátku).
„Můžete si to aspoň přečíst? “, řekl zklamaným hlasem dlouhovlasý básník.
„To mohu, ukažte, napíši vám“, řekl laskavě spisovatel a převzal fascikl.

Nápadům se vymkla odporně hnusná barva laku
jak zmije z bible sykla, nahatá ležíc na povlaku
z pokoje řinuly se sprosté nadávky
a všude kolem byly cítit ohavné smrady voňavky.

Chudák pan Jánský. Nevěřícně zíral na epochální stránky Jankovy poezie. Občas se zasmál a připil si na kuráž dobrým dalmatským vínem.

Přesto sebral odvahu a napsal:

Vážený kolego, Vaše básně vychází z dosud nestrávené četby moderní poesie. Vzhledem k Vašemu mládí, nemá toto sdělení pejorativní charakter. Ve skutečnosti jde v textech o tautologické hýření slovy, kterými se každopádně opájíte. Zážitek 68. roku se kladně promítá do malé části Vaší tvorby. Je na Vás, zda setrváte u tohoto nadání, anebo se vážně začnete zabývat četbou a psaním poesie. Pokud chcete být básníkem!

Kapitola druhá. Čtení o podvratné literatuře a Salvatoru Dalím

Vážený kolego, Vaše básně vychází z dosud nestrávené četby moderní poesie.

Janek znechuceně odhodil dopis napsaný „slavným autorem Nebeských jezdců“. Pche, pomyslel si, ten prozaik tomu tak rozumí. V duchu ho však hlodala pochybnost. Já nejsem žádnej grafoman, zuřilo jeho suverénní nadjá. Ale dopis byl upřímně nemilosrdný. V Jankově pokoji plném vlastních excentrických obrazů a kreseb, tvořila jedna stěna obrovskou zvětšeninu Goghova obrazu „noční kavárny v Arles“, nahozena barevnými křídami. V té době byl hojnými návštěvníky považován za umělce.
(Dokonce i malíř pokojů protestoval proti brutálnímu zásahu do Jankova světa, po známých událostech s opuštěním školy).
„Není to škoda?“, zeptal se „paní matky“ váhající mistr Váleček. Janek bez zájmu sledoval jak se jeho útulek stává bojištěm na kterém se má vybojovat bitva o jeho budoucnost. „Pryč s tím nihilistickým svinstvem“, řekl pochybujícímu meloucháři a rozchechtal se.

„Posadil jsem si na klín krásu a zjistil jsem, že je hořká a urážel jsem ji“. (Arthur Rimbaud)

Bratranec Johan seděl na pohovce a kouřil ameriku z proviantu svého uvědomělého otce. Jankův strýc byl v té době, rok před neblahými událostmi 68. roku, jedním z pohlavárů Svazu novinářů (nebo snad i předsedou?) a taky šéfredaktorem časopisu Stranický život, či jak se ta zkurvená publikace jmenovala. Jeho chlastačky s ruskými delegacemi končily většinou několikadenními průjmovými onemocněními.

Ej, pěj jobanyj ty v rot“, řekl Valentin Suchin, či Dmitrij Čuchovskij a nebohý Joska Václavů poslouchal ty ochmelené kágébácké novinářské buzeranty jako hodiny. „Vsjo dlja partiji, ty moloděc“. „Podnimaj stakan, durak, jebať tvoju mať....

(Mít tehdy tyhle čůráci dobrý hulení, tak nás asi v tom následujícím roce nechali na pokoji nebo vyhubili. Hlavně Brežněva si je dobrý představit s tlustým jointem, huňatý obočí jako u gorily mu skáče nahoru dolů a představme si v duchu památná slova: „Ať si to pěstují ty český kurvy.)

„Otec je debil“, pronesl Johan stručnou charakteristiku svého zploditele. Podle Johanova otce vše směřovalo ke kontrarevoluci. Důkazů bylo bezpočet. Časopisy: Plamen, Host do domu, Orientace, Sešity, Tvář, Světová literatura mezi knihama Kundery, Škvoreckého a Hrabala, to vše leželo na pohovce vedle kouřícího Johana. Zatímco otec psal upatlané rešerše pro své sovětské přátele, nasával Johan kromě cigaret i vzduch otrávený požadavky svobody.
„Náš Johan je předčasně dospělý“, říkala v kuchyni Jankově matce sestra Mína. Čtrnáctiletý Johan měřil kolem 180 centimetrů a běžně používal holení. Dlouhé blonďaté kadeře mu padaly ve vlnách do obličeje jak se na nadaného malíře sluší. O rok starší Janek si vedle svého bratrance připadal méněcenný. Neznal nic z toho o čem tak vášnivě Johan mluvil. Pouze nějakého Hrabala, na kterého před rokem (v 66.) stáli spolužáci frontu v knihkupectví, aby ho mohli předat jako dar oblíbené třídní učitelce.
„Tady mám docela zajímavou surrealistickou ročenku“, bratranec ukázal Jankovi na lesklou knihu s nesrozumitelným nápisem: Salvator Dalí.
Janek fascinován hleděl na obrazy hořících zvířat, pokroucených hodinek a nahé Galy.
„To je fakt dobrý“, kýval hlavou a z vedlejší kuchyně křičela teta, že strýc je naprostej blbec.
„On by snad chtěl aby si naše Jitka vzala nějakýho posranýho rusáka“, pokračovala v rozhorlení, které chrlila na Jankovu mámu. Johanova sestra Jitka se jako vyučená kadeřnice věnovala dennímu studiu na jazykové škole a její skvělá znalost francouštiny, němčiny a italštiny ji přivedla až do náruče padesátiletého italského „pokrokového“ obchodníka jehož bohatství spočívalo v rozdílu mezi životní úrovní našeho a italského lidu.
Luigi má Peugeota a vilu u Brindisi“, básnila Jankova teta. „A tomu idiotovi se to furt nelíbí“. Navíc je jako chlap fešák. Černovlasý, sportovní, né jako to mý tlustý, plešatý hovado“.
„Nemáš cigáro?“, teta bez zaklepání vtrhla do Johanova pokoje a sáhla do kartonu s nápisem Pall Mall.
„Víš, že nesmíš“, pokusil se Johan bránit zdraví vlastní matky. „Na to seru“, mávla rukou a vrátila se do kuchyně.

Návštěva u bratrance udělala díru do Jankovy hlavy. Otevřel se mu svět, o kterém nikdo z jeho spolužáků na devítce neměl ani páru. Comte de Latrémont, Baudelaire, Tristan Tzara. Johan chrlil jména a umělecké směry jako spolužák Dolejš chrlil sestavy hráčů Toronto Maple Leafs, Montrealu Canadiens nebo Chicaga Blackhawks, jejichž barevné fotky směňoval za „umělecké akty“.

Fotbal, hokej, hospody a holky. To byly ideje jeho kamarádů. Denně trávili odpoledne v zaplivaném parku poblíž bubenského nádraží. Kopali do mičudy, hulili ostošest cigarety Lípy a zevlovali po přecházejících šťabajznách. V sobotu, s podomácku vyrobenými prapory pochodovali ulicemi a vyřvávali „Ať žije Sparta“ a taky, že „sešívaný sraby jsou vostudou Prahy!“. Když jich bylo skoro litr, pokřikovali na příslušníky VB: „Hanba, fůj a Gestapo je v Praze“.

Nudnej rastr života na sklonku šedesátých let nenabízel skorem žádnou perspektivu. Vše bylo určený dopředu, narození, školky, školy, učení a vojna. Potom svatba s bydlením u rodičů, rozvod, alimenty, vztek z nemožnosti cokoliv změnit i všudypřítomné legitimace (včetně nejodpornějších), povinné schůze a domovní důvěrníci... Člověku nezbývalo než bejt chuligánem aby si trochu užil...


V době kdy Janek zápasil s matikářem, fyzikářkou i jazykem přátel nejvěrnějších, naplňovala se zvolna věštecká slova Johanova otce.
V zapařené Lucerně exceloval Miky Volek a soudruha Novotného vystřídal v čele komunistů usměvavý Slovák.
To by nebylo tak hrozný jako příjímací zkoušky na střední školy. Po letech se zase dávala šance spíše těm kteří uměli než kteří „měli“. Johan mířil na prestižní malířskou školu a Janek se měl, po zbabraných přijímačkách, učit na mechanika obráběcích strojů.
Johanovi encyklopedické znalosti nestačily však na naplnění jeho vizí. Proti stála nejen kresba figury a vázy, ale i náhlá ztráta konexí jeho prominentního fotra. Zato Jankův otec hýřil aktivitou. Z knihovny přinesl Jankovi malou knížku ve žluté vazbě. Obsahovala básně.
„Co s tím?“, zeptal se Janek.
„To je Arthur Rimbaud“, řekl otec. „V tvém věku psal básně. Dostal jsem ji když jsem chodil na gymnásium“.
„No a?“.
„Bude se ti hodit“, otec držel v ruce dopis v úřední obálce. „Přijali tě na odvolání!" Mám ještě pár přátel z lepších časů, pomyslel si hrdě a šťastně se rozesmál. Kdyby jen chudák tušil co nevinný dárek způsobí s jeho ratolestí.....

„Tady to nemá vejšku, jdeme za Hořcem“, rozhodl se Johan po matčině odchodu.
Kámoš Hořec bydlel s matkou v přestavěné sušárně nedaleko žižkovského viaduktu. V holém pokoji s gaučem a šatní skříní visely na stěnách obří reprobedny a dřevěný kříž obrácený vzhůru nohama. Zuřivého fanouška Black Sabath nic jiného v podstatě nezajímalo. Fucking off připsal křídou pod obrovský plakát kapely.

Kapitola třetí. O probuzení, nádherných prázdninách a onanii

„Buddhisté uctívají strom pod kterým meditoval slovutný Gautama. Tento muž došel k poznání, že po každé radosti následuje zklamání“. Básník Arthur Rimbaud žádný strom nepotřeboval. V sedmnácti letech pochopil, že psát básně je blbost a odjel do Afriky provozovat obchod se zbraněmi a snad i s otroky. Přesto jeho poezii napsanou v pubertě a v hašišovém drajvu milují všichni šílenci a grafomani“.

Johan dočetl svůj traktát. Najednou se rozhostilo ticho. Takové to ticho ve kterém vše zesklovatí. Ticho tekoucích hodin Salvátora Dalí. Jankovi, který většině textu vůbec nerozuměl, znělo jméno Rimbaud povědomě. Vzpomněl si na knihu, věnovanou otcem, kterou dosud neotevřel. Neodvážil se však zeptat.

„Odjíždím za ségrou“, řekl do ticha bratranec. „Tady se všichni posrali“!
„Vždyť máme svobodu“, namítnul nesměle Janek.
„Svobodu, Dubčeka a rusáky za prdelí!, řekl Johan. „Ti nás zblajznou jako švestkový knedlíky. Fotr je čeká každým dnem!“
Janek nevěřícně zakroutil hlavou. „Světový mínění, všichni nám fandí“.
Johan se zasmál. „To píšou v novinách pro blbečky, všichni na nás serou“.
Janek pocítil nebývalou prázdnotu. Z těch několika návštěv na Žižkově skutečně žil. Bez Johanovy duševní potravy nemělo smysl ani být.
Ale Johan neodjel jak sliboval. Za to světový míňění nám moc nepomohlo. Ulice zaplavili muži v železných maringotkách s nápisy aby pojechali domoj. Číst zřejmě moc neuměli.

Mezi příjezdem nezvaných hostů a neodjetím Johana plynuly ještě nádherné prázdniny...

Janek odjížděl do Košic tak hrozitánsky nerad. V Praze se toho tolik dělo. Před Platýzem i na Karlově mostě hrávali písničkáři své protestní písně vůči záprtkům konzumní doby. „Štěstí už nechodí po horách, lidé ho nosí v náprsních kapsách“, zpíval vlasatý chlapík s brejličkama a hbitě házel darované měďáky do futra od kytary. Šílený Bedna lákal dál své mladé kamarády na Letenskou pláň, kde byly k dispozici fotbalové branky naproti sparťanskému chrámu. Spolužáci ze školy se scházeli na mejdanech u Radka Porsche, jehož rodiče byli v té době na vyslanectví v Keni či Kongu. Jůlinka se u Porschů ráda svlíkala a pak si banánem masírovala …. (Vážený čtenáři, byl jsem upozorněn jistou známou z jižního města, dopisem poslaným mailovou poštou, že překračuji hranice dobrého vkusu).

….pičku. Je zajímavé, že Janka nikdy nepozvali.

Opusťme na chvíli šíleného Bednu, Porche i banánovou Jůlinku. Na ty v osudech básníka Janka jistě ještě dojde. Nyní však sedíme ve vlaku Strela mířícího z noční Prahy do Košic (s konečnou zastávkou Čierna pri Čope). Je 13. července 1968 a ve spacím vagónu II. třídy dopíjí Janek lahvové pivo.
Som tady v šestke?“, zeptal se Janka nový příchozí. Nečekaje na odpověď nahrne se dovnitř jeho obrovská kinetická hmota. „Ja som Pavol“, nabídne Jankovi ruku. Rozvine se srdečná česko-slovenská debata přerušená výkřikem průvodčího: „Nekuřte mi tady chlapy, jděte na chodbu!“
...“Ja som si istý, že v auguste prídu“, pokračuje hromotluk Pavol v hovoru. „Letos je naozaj vela hub!“
Janek se snažil zachytit portrét muže, který neměl rád židy, Maďary, cikány a Rusy, ale nějak se mu to nedařilo. Po vzoru bratrance Johana čmáral již druhý měsíc do skicáku, ale místo příjemné tváře vždy na svět vylezlo strašidlo nebo kubistická sračka.

„Tak jakou si měl cestu?“ Na peróně košického nádraží čekala Věra (nejmladší z Jankových pěti tet).
„Viděl jsem ráno Tatry“, pochlubil se Janek. Vysoké Tatry bylo místo kde se narodil ujo Milan. Rufúsovi tam měli od nepaměti malé hospodářství. Za Slovenského národního povstání pomáhali dezertérům. Když komando SS statek na Javorině vypalovalo otevřelo se nebe a z něj padali výsadkáři. Šestnáctiletého Milana ještě zachránili. Pak sověti odešli a sirotka přenechali partyzánům.

Kudrnaté vlasy strejdy Milana skrývali vždycky nějaké pětikoruny. Když ještě bydleli s tetou Věrou v Bratislavě užíval si je malý Janek na kolotočích a střelnicích Žitného ostrova. Milan se živil pořádáním partyzánských besed. O pětikoruny a větší bankovky nikdy neměl nouzi. Jako tajemník Československého svazu mládeže jezdil občas do Prahy šestsettrojkou. To se líbilo tetě Míně a seznámila ho se svou věčně churavou sestrou.
Když byl Janek malý také se rád vozil šestsettrojkou. Cítil se v ní jako příslušník nově vznikající elity. Jak ho nebohý šofér musel nenávidět. Někde u Žiliny mu jednou malý Janek zesral celé auto.

Po přeložení do Košic začal žít ujo Milan normálním životem. S tetou obývali velký byt v ulici Protifašistických bojovníků kousek od městského parku. K snídani voněla z kuchyně ohřátá čabajka a ujo v koupelně vychrchlával svých poctivých čtyřicet cigaret.

Vítaj u nás Východňárú“, řekla teta Jankovi, když zmoženi horkem se dostali konečně domů. Měla očividnou radost z jeho příjezdu. Celé dny jenom utírala prach z vyleštěného nábytku a čekala až se večer Milan vrátí z práce. Jankovi se teta Věra zdála vždy krásná. Její věčné nemoci tělo navenek neponičily. Voněla mu jako celý byt nesmírně silnou vůní čistoty. Jako vždy měla pro Janka velký dárek. Tentokrát to byly opravdové rifle a černá mikina se šňůrkami u krku. Janek se na dárky hned vrhl. Jako zázrakem se bez problémů nasoukal do jeansů. „Jé, ty si zmužněl“, řekla teta obdivně když si sundal tričko. Polonahý Janek si náhle vedle drobné tety připadal jako Gulliver v zemi Liliputů a pocítil cosi co ho silně znepokojilo. Stoupalo to vzhůru, procházelo to celým tělem, a jaksi na zapřenou se to zvětšovalo. Nebudeme daleko od pravdy, když tento stav nazveme opakem hibernace.

.
Přestože Jankovi bylo už patnáct let, holky ho doposud příliš nezajímaly. Samozřejmě, že miloval Brigitte Bardot a Olinku Schoberovou, tu její limonádovou českou nápodobu. Místo touhy v něm však klíčila pomatená představa, že jednou bude mít po boku stejně skvostnou a dokonalou bytost. Díky filmovému průmyslu prožil také několik erotických snů. (V útlém dětství jej tak pronásledoval ruský film Patnáctiletý kapitán, v tom ale Brigitte Bardot ani Olinka Schoberová nehrály).

„Jdi se nejdřív opláchnout“, zarazila teta Janka soukajícího se do mikiny.
Janek poslušně odložil dárek a zamířil do koupelny. Opatrně sundal cenné kalhoty, vlezl do vany a otočil kohoutky. Horká voda mu pomalu stoupala ke slabinám a Janek pocítil neodolatelné nutkání k činnosti o které lékařské kapacity ještě při vzniku ČSR, tvrdili, že způsobuje slabomyslnost.
Když byl v nejlepším, otevřela teta bez varování dveře koupelny.
„Dáš si halušky?“, řekla bez mrknutí oka a rychle zase odkvačila do kuchyně.
Až na toto drobné nedorozumění proběhl večer bez většího vzrušení. Janek si místo halušek pochutnával na spiškých klobáskách a strýc Milan po návratu z práce likvidoval jednu Slavii za druhou. V televizi se objevila usměvavá tvář prvního tajemníka obklopeného hroznem novinářů.
„Vždyť jsou to blázni“, prohlásila teta.
„Kto so v tom ma vyznať“, řekl Milan. „S Dubčekom som hovoril, s Husákom som hovoril a oba sa boja Biľaka. Svojska doba“.

Janka probudilo ostré srpnové slunce. Ukončilo mu poluční snění naplněné kýčovitými představami o milostném aktu. Rád by ještě posečkal, aspoň chvíli, ve světě imaginárního sexu sdíleného s rozevřenou knihou o africkém putování Hanzelky a Zikmunda, ale teta podle svého zvyku bez zaklepání nahlédla do pokoje.
„Vstávej Janku, máme návštěvu“, řekla vesele a zase zmizela.
Janek s lítostí opustil výpravnou knihu s fotografiemi iniciačních obřadů masajských dívek a zamířil do koupelny.
Rychlou výměnou modrých trenýrek za červené dosáhl stejně jako zmiňované masajské dívky očištění. Pro jistotu ještě zaglogloval zbytkem zubní pasty, natáhl si nové rifle a mykinu, s uspokojením pohlédl do zrcadla a pročísl si vlasy.
 
„Podívejme jakého tu máme chalána“, řekla starší návštěvnice když vstoupil do obýváku. „Servus“, řekla mladší dlouhovlasá bytost a natáhla ruku k pozdravu.
Janek bezradně opětoval pozdrav.
„Ty si opravdu nepamatuješ na Jůlinku?“ divila se teta.
„V Bratislavě jste spolu blbli na poutích. A s Olinou jsme vás pak nemohli dostat domů“.

Jankovi se náhle vybavila čtyřletá uřvaná bytost, se kterou ho stále nutili hrát. Nuceně se usmál a v duchu se zastyděl, protože „ta bytost“ vypadala tuze k světu. V rozpacích uchopil Jůlinku za ruku (teplou, hebkou tlapičku) a cítil přitom, že rudne.
„Je tady vedro“ řekl a začal horečně otevírat okna.
„To sem ráda, že tady Jůlinka na pár dní zůstane“, řekla s potutelným úsměvem teta.
„Tak tě přeci jen vzali do redakce Smeny, o čem budeš psát?“, obrátila se na svou přítelkyni.
„Jsem odborník na Prahu, to víš, co by jinak dělala Češka ve slovenskej tlači. Tak zjišťuji jak se v Čechách dívají na federaci.“.
„Mimochodem se teď všichni zbláznili pro Alveg, když je v Praze metro musíme mít v Bratislavě pravý opak“, mávla rukou Olina.
„Co je to Alveg?“, zeptal se Janek.
„To nikdo neví, ale všichni o tom mluví, něco jako horská dráha, ale z Bratislavy do Vídně“.
(Visutá električka se pochopitelně nepostavila. To by tak hrálo, z Bratislavy do Vídně. Denně by zdrhalo tisíce lidí).

Chcela by som isť do Prahy“, řekla Jůlinka zasněně když s Jankem osaměla v obývacím pokoji. „Teta Vera, ma tam s ujom zobrali vlani na jeseň. Bolo to naozaj krasne. Karlov most, Loreta a v Lucerne sme s tětou boli na koncerte Marty Kubišovej. Těž sa ti pači?“, zeptala se dívka.
„Já mám radši bigbít“, odpověděl Janek (podle svých představ docela tvrdě).
„Fakt?“ neskrývala nadšení Julča.
„Povedz na kom si bol?“

Janka zaskočila Julčina otázka. Na bigbítu nikdy nebyl, znal tak nanejvýš Petra Nováka jehož Klaunovu zpověď hráli dokolečka v rozhlase. V hlavě měl úplně vymeteno. Chtěl říct že na Beatles, ale včas se zarazil. To by mu Julča asi nesežrala. Napadali ho názvy samých anglických kapel, jak je pochytil od kámošů, ale ani jedné české. The Animals, The Rolling Stones, Manfred Mann (to byli ti co hráli loni v Juldě Fuldě a diváci tam rozbíjeli židle prý i o hlavy policajtů). Doprdele.. Mefisto! Ale to není žádnej bigbít. Karkulka? Hm...
„Ty neznáš“, napadla ho spásná odpověď.
„Netaraj“, nedala se Julča.
„Třeba Devils Man, Death Animals“, bájil už nastartovaný Janek. „Hrají většinou na hřbitovech.....“.
„Ty si somár“, rozesmála se Julča, která asi nebyla úplně blbá.
„A čo Matadors, ty sa ti páčia?“, ptala se neodbytně.
„S těma se znám“ ponořil se už nekontrolovaně do svých lží.
„Ty sa poznáš s Radimom Hladíkom?“.
„Trochu“, znejistěl Janek.
„To je fajn, zajtra ma pozveš na koncert“.

Julča vytáhla z kabelky jakýsi leták. Stálo na něm, že kapela The Matadors, ve složení Viktor Sodoma – zpěv, Radim Hladík - kytara, Tony Black - bicí, Jan Farmer Obermajer - klávesy a Otto Bezloja - baskytara, vystoupí v amfiteátru v Košicích.

„To je zajtra“, ukázala Julča na datum.
Za jiných okolností by se Janek zaradoval, vyrazit s holkou na beatový koncert, ale jeho sebevědomí bylo najednou úplně malinké, takový červíček, který mu našeptával, že je za ukecanýho idiota.

„Není ti špatně?“, řekla teta která se vrátila z města.
Celou noc se Janek převaloval a probouzely ho podivné sny. Měl zahrát se svou skupinou na slavnostním otevření Alvegu za přítomnosti svého třídního učitele Svobody a Alexandra Dubčeka. Byly tam také všichni spolužáci a vysílala to televize. „Hraj“, slyšel za zády hlas Petra Nováka, který se taky přišel podívat.

„Nemohu najít trsátko, nemohu najít trsátko“, pořád opakoval. „Tak hraj hřebenem, ale nejdřív se učeš“, sykala mu do ucha teta. „Máš vůbec vstupenku?“, volala na něj polonahá Julča z bazénu. Nakonec do něj skočil. Nebyl to bazén, ale obrovská rokle plná tanků...
…
Myšlenkové pochody v Jankově hlavě by jistě zaujali psychoanalitiky. Nejenže Janek trpěl obvyklou mladickou představou, že je středem světa, neřkuli vesmíru, ale byl tu ještě jeden známý syndrom a to pocit, že v celém vesmíru je ta nejnicovatější osůbka. Do takové nálady se právě probudil. Teta s Julčou, která s ní sdílela ložnici, byly už po snídani.

„Takhle se vstává na raňajky“ rýpla si teta když vešel do kuchyně.

Před Jankem byl strašný den s koncertem na který se stejně nedostanou (i když se zná s Radimem Hladíkem a celou kapelou a Julča jím bude do smrti pohrdat).
„Co to máš, dej to sem!“ Julča držela v ruce jeho poznámkový blok, který asi zapomněl v obýváku.

„Nápadům se vymkla tmavá až modrá barva laku, jak zmije z bible sykla nahatá ležíc na povlaku....“
Jankovi se podařilo vytrhnout Julče blok z ruky.
„Za čo sa hanbíš, veď je to pekné?“, zvolala Julča a teta kupodivu neřekla ani slovo.

Desítky lidí mířili k amfiteátru, kde se měl odehrát koncert skupiny The Matadors. Bylo ještě světlo a před pokladnou postávalo jen několik lidí.
„Máte ještě lístky“, zeptal se Janek muže za sklem.
„Koľko chcetě“, odpověděl prodavač.
Do koncertu zbývalo ještě hodně času, ale amfiteátr už byl slušně zaplněný. Přesto si našli slušné místo blízko scény.

Pobozkaj ma na pery“, řekla náhle Julča a našpulila ústa. V tom prohřátém podvečerním čase přišlo to Jankovi jaksi samozřejmé i když se dosud doopravdy nikdy nelíbal. Koncert začal, na pódiu se objevili hippísácky oblečení kluci. Lidé vstávali a křičeli, kapela Matadors jela na plný koule. Janek cítil v puse chuť sladkých Julčiných úst.


„Život je nádherné místo na pobavení, dokud nepřijde usměvavý funebrák“ napsal vydavatel beatnické literatury Ferlingetti. A měl určitě pravdu.