Tato stránka je spíše experimentální a již poměrně dlouho opuštěná, protože na ní není čas. Vznikla na popud našich dětí, které šly na pohádky obráceně. Nejdříve nakreslili to, co se jim kreslit chtělo a co je bavilo a hlavně co jim šlo od ruky. No a k tomu pak vymýšlely patřičný děj tak, aby obrázky pospojovaly do dějové linie. Zde je použit stejný tvůrčí postup. Nejdříve obrázky a potom blábol. Tento text píši až s odstupem několika let, protože je mi líto stránku smazat. Hlavním jejím posláním je totiž deklarovat naši schopnost ilustrovat dětskou literaturu romantickým konzervativním způsobem odlišným od blábolů některých dnešních pseudokreslířů.

Byla krásná jak se na opravdovou princeznu sluší. Její bledý obličej byl lemován nádhernými zlatými vlasy, na kterých se jakoby vznášela zlatá korunka. Pod vysoce klenutým tenkým obočím zářily opojně modré oči a rafinovaně stejně modrý byl i její brokátový šat. Byl tak jemně a nádherně vyšívaný, že princ nemohl zastavit svůj pohled který mu po princezně doslova neslušně rejdil. Každou svoji odvážnou výpravu však zakončoval na detailu, který byl zarážející, jakoby k princezně ani nepatřil. Její ústa.
Byla také krásně klenutá jako srdíčko a přitom malá... ale tak jemně našpulená. Jakoby nepatrně opovržlivě ohrnutá. A v tom si uvědomil proč mu oči tak těkali. Vždy když na někoho hledíme, tak se mu díváme především do očí. Ale to vás u princezny nenutilo. Ona sama totiž hleděla skrz prince naprosto nepřítomným až pohrdavým pohledem. Polilo ho horko a potom zase mráz. Tady nebylo něco v pořádku. Byla zakletá?



Obludné monstrum se pomalu sunulo chodbou za hlubokého lomozu připomínajícího hořící piliňáky. Podivný zápach síry a sytě červená záře působily paralizujícím dojmem. Všichni zůstali stát jako přikováni a doširoka otevřenýma očima zírali na ohnivého muže. Už se zdálo že jsou všichni ztraceni, ale monstrum se náhodou dotklo pravým předloktím stěny jeskyně.Vylétl mocný chomáč jisker a se suchým praskotem se rozprskl po kamenné podlaze. Všichni procitli jakoby ze snu a s jekotem začali utíkat pryč z jeskyně. Koutkem oka jsem zahlédl jak jednoho z chasníků popadl za stehno a začal s ním pajtlovat jako s větví. Nejodpudivěji na tom působil dojem, že asi ani nevědělo, že má v ruce člověka. Jak se blížil k ústí jeskyně, stále více se rozhoříval a zvětšoval. Když pak vyšel na volný vzduch, bylo jasné, že se děje něco na co lidé v tom kraji nikdy nezapomenou. Na kraji cesty do města stál patnáctimetrový do ruda rozžhavený obr, jehož nekoordinované pohyby naznačovaly, že vůbec neví co se děje. Ale takových nás tu bylo víc. Vlastně všichni.

Pohádky