Vzrušovalo jej tajemno, které všechny tyto příběhy obklopovalo. Představoval si jak sám kráčí mlžným lesem po měkké půdě a z mléčného oparu který ho obklopuje slyší dlouhý sípavý dech a opatrné našlapování šlachovitých tlap opatřených mohutnými pařáty. Ví, že z takovéto situace není úniku. Každý drak má mnohem dokonalejší smysly než člověk. Nechce se mu však pozvednout meč a začít bezhlavě sekat. Princovi, jmenoval se Jan, se však tato zábava nezamlouvala a při každé příležitosti se omluvil a spěchal do královské knihovny umístěné v mohutné temné věži u severní stěny hradu. Zde hbitými a netrpělivými prsty obracel těžké stránky starých kodexů a hltal všechny zvěsti o příšerách, obludách a dracích, skrývajících se v hlubokých lesích a jeskyních sousedních království.







Byla krásná jak se na opravdovou princeznu sluší. Její bledý obličej byl lemován nádhernými zlatými vlasy, na kterých se jakoby vznášela zlatá korunka. Pod vysoce klenutým tenkým obočím zářily opojně modré oči a rafinovaně stejně modrý byl i její brokátový šat. Byl tak jemně a nádherně vyšívaný, že princ nemohl zastavit svůj pohled který mu po princezně doslova neslušně rejdil. Každou svoji odvážnou výpravu však zakončoval na detailu, který byl zarážející, jakoby k princezně ani nepatřil. Její ústa.
Byla také krásně klenutá jako srdíčko a přitom malá... ale tak jemně našpulená. Jakoby nepatrně opovržlivě ohrnutá. A v tom si uvědomil proč mu oči tak těkali. Vždy když na někoho hledíme, tak se mu díváme především do očí. Ale to vás u princezny nenutilo. Ona sama totiž hleděla skrz prince naprosto nepřítomným až pohrdavým pohledem. Polilo ho horko a potom zase mráz. Tady nebylo něco v pořádku. Byla zakletá?

Pohádky