Vraceli jsme se s rodinou z velmi povedeného týdenního lyžařského zájezdu ve Francouzském Alpe d´Huez (čti alpdijé). Vydařil se nejen nádherným počasím, kdy v noci zpravidla nasněžil prašan a ve dne svítilo slunce, ale i tím že se nikomu z 56 lyžařů nic vážného nestalo. Na monitorech luxusního zánovního autobusu Neoplan s WC, bufetem a mnoha jinými vymoženostmi,  jsme asi před dvěma hodinami dokoukali katastrofický film o skutečné události nešťastného letu 410 v USA a s ironickým úsměvem na rtech a pocitem jistoty že nám se nic podobného nemůže stát ani ve snu, většina z nás blaženě usnula. (Tedy blaženě pouze ti, kterým se vešly nohy pod sedadla).
Ti, kterým jejich nohy nedaly zas až tak hluboce zdřímnout zaregistrovali, že v plné rychlosti najednou přestal jít motor a autobus zajel ke kraji dálnice u města Heilbronn v Německu.
 
Později jsem se dověděl, že počítač, který despoticky řídil celý autobus začal hlásit snížení tlaku oleje (tedy jeho únik) a vzápětí vypnul motor, aby ho chránil před zadřením. Oba řidiči šli zkontrolovat zadek autobusu, kde se motor nachází a nic zvláštního neshledali. Rozhodli se tedy, že počítač resetují jeho odpojením od baterie. Manipulaci s baterií jsme my pasažéři vnímali jako vypínání a zapínání vzduchotechniky, tlumeného osvětlení a dalších šumů. Neznělo to však nebezpečně a už vůbec ne katastroficky. Všichni vesele dřímali dál. O to větší pak bylo naše zděšení, když se zezadu do naprostého ticha ozvalo:

Všichni ven! Autobus hoří!

Na tu chvíli už do smrti nezapomenu. Prudce jsem vstal a otočil se. Za zadním oknem plála rudá stěna. Asi dvoumetrové jazyky tmavě rudých plamenů smíšených s černým kouřem hrozivě olizovaly celou záď autobusu. Půl metru před sklem vstávaly temné siluety lidí na poslední řadě sedadel. Jednu řadu před nimi „s bublinou u pusy“ spaly naše děti. Schylovalo se ke katastrofě, výkřiky, zmatek, ucpaná ulička, hmatání po věcech. Někdo zezadu však poměrně vyrovnaným hlasem řekl:

Žádnou paniku, nic neberte, jděte ven!

A to nám všem v zadní části autobusu asi zachránilo životy. Nikdo se totiž nezdržoval obouváním, hledáním batohů a bund. Do dvaceti vteřin jsme byli venku za svodidly v hlubokém oraništi. Já mněl jen jednu botu a v ruce něčí bundu z police nad hlavou. Když seskočil poslední člověk ze dveří, vlezl jsem dovnitř pro foťák zastrčený za síťkou sedadla. Nemohl jsem ho najít, protože situace v interiéru se značně změnila. Zadní sedadla již hořela a sklo (pokud tam ještě vůbec bylo) zmizelo v černém dýmu. Interiér se jakoby zkrátil.  Proto jsem hledal o řadu blíže. Nakonec jsem ho našel a vylezl ven.

V tu chvíli jsem si uvědomil že nemám druhou botu a chtěl jsem vlézt zpátky, ale už se nedalo. Špinavý oheň zčeřený jako hladina vody pokrýval strop až ke středním dveřím a představa že mi kápne něco lepkavého a hořícího na záda a propálí mi to díru až k páteři mne totálně odradila od dalších pokusů cokoliv vynášet. Všichni již ustupovali po poli dopředu s vědomím, že v amerických filmech umí vybouchnout i fůra se senem natož rozžhavený autobus. Jen řidič hrdinsky spotřebovával jeden hasící přístroj za druhým stříkaje do prostoru mezi budkou na lyže a motorem.

Později jsem se opět doslechl, že „hasičáků“ tam padlo osm. I ze spřátelených autobusů, které se zastavily před námi a přijaly do svých útrob děti. Hašení však příliš účinné nebylo, protože nešla otevřít dvířka od motorového prostoru. Musely by se vyndat všechny lyže a odklopit bednu zavěšenou na velkých závěsech na zádi autobusu. Je jasné, že je to řešení podporované samotnými výrobci, ale jistě by stálo za zamyšlení vyřešit to jinak.

3:28:20. ...pak blíže.


3:30:32 O pouhých 132 vteřin později! Ten hořící otvor na boku jsou dveře.


3:33:58 Za další tři minuty!!! Proboha z čeho ty autobusy dělají?!


3:36:42 A zase za další tři minuty!!! Už vím... ze SEMTEXU! 

3:40:33 Bez komentáře... ale vlastně... ten oheň vpravo to je hořící pneumatika, která s výbuchem odlétla přes svodidla až do protějšího jízdního pruhu. Někdo v trojkovém bavoráku dostal při brždění smyk a poslušně zacouval do bezpečné vzdálenosti.

3:50:06 První hasič. Asi 12 min. od zavolání. Drží se v uctivé vzdálenosti, protože vybuchují spreje, pukají naše vína a smrdí naše francouzské sýry. Je nám do breku. Dálnice je v obou směrech uzavřena a stojí na ní stovky aut.

3:50:38 Nad katastrofou se zjevuje UFO

3:51:24 Akta X trvají. Nehýbe se to a vrtulník to není. Začínám se děsit.

4:06:34 Neuvěřitelné množství techniky. A to UFO?, to jsou obrovské lampy na hydraulických stožárech,  jak na fotbalu.

4:17:37 Místo autobusu budeme mít pro děti domek. Před německou záchranářskou mašinérií klobouk dolů. Nálada se poněkud zlepšuje, i když lidé stojí na poli prakticky s holýma rukama. 

Manévry pokračují

4:23:05 Foto do památníčku.

4:26:50 Při pohledu na subtilnost nosné konstrukce mi začíná být jasné, proč se tak zhoršily statistiky úmrtnosti v dříve snad nejbezpečnějším dopravním prostředku.

No a zde to možná všechno začalo. Levý bok zádi po směru jízdy. Motor Mercedes a ten malý šneček uprostřed snímku, to je turbodmychadlo. Stačilo prý, aby na něj stříknul horký olej unikající z prasklé trubky chladícího systému motoru a bylo vystaráno. Olej dokonce vzplane snadněji než nafta.

Nepřehlédněte volant, bývá vždy vpředu.

Znovu musím konstatovat, že němci byli úžasní. Odvezli nás do jídelny místního stadiónu a tam nás častovali houskami se sýrem a salámem, kafem, čajem, limonádami a nakonec i jejich vyhlášeným bavorským kvasnicovým pivem. Všichni se usmívali i když byly čtyři ráno a na dotaz, zda jim nevadilo vstávání, s veselou ironií prohlašovali, že je jejich práce úžasně baví. Když jsme v pozdním dopoledni odjížděli, tak tam stáli a mávali nám. 

No a to jsou všichni zúčastnění s úplně všemi věcmi. Všimněte si hlavně obutí. Lyžáky, pantofle, každá bota jiná a někdy dokonce obě pravé nebo levé. Nesporná výhoda spočívá v tom, že se nemusíte po příjezdu tahat se zavazadly.

Tak a to nejlepší nakonec. Ukázalo se, že nebylo katastrofou že nám začal hořet autobus pod zadkem. Měli jsme řidiče s chladnou hlavou. Nebylo ani katastrofou, že jsme zůstali v zimě v ponožkách na oraništi, protože se o nás postarali němečtí záchranáři. Ale ta skutečná katastrofa nastala až po příjezdu do naší vlasti. Zatímco na místě požáru se o nás ve čtyři ráno staralo 30 hasičů a dvacet záchranářů, zde se o nás ve dvě odpoledne přišel postarat jeden jediný obtloustlý nešťastník od pohraniční policie, který se slovy: "Musíme vyhovět liteře zákona", začal datlovat do počítače 56 potvrzení (ve třech exemplářích, abych nekřivdil) ) o tom, že nám shořely pasy. Mnozí z nás již byli prakticky 30 hodin vzhůru a tak jsme jen chabě protestovali, že to mohli udělat již dopoledne. Vždyť o všem velmi dobře věděli již z noci. Ne, musel si nás odškrtat osobně. To, že nakonec vytiskl potvrzení pro jiné lidi a na některé zase zapomněl, už nikdo ani nekomentovat. Nejhorší na tom bylo, že to dělal skoro
čtyři hodiny!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Prostě doma jsme byli až po zprávách. Ve vaně jsem se cítil bezpečně. Ta může vzplanout jen velmi těžce. Jen ty nohy, ty nohy, ty narovnám asi až v posteli.